Báječné prázdniny - Báječné prázdniny III

Čas se ale nedá ošidit. Tak jako ho nelze popohnat, když na něco čekáme, nedá se ani zpomalit, když něco příjemného prožíváme. Plyne si stále stejným tempem bez ohledu na naše pošetilá přání.
Prázdniny se překulily do své druhé poloviny. Jednoho odpoledne se chystala Betty zase na kopec, ale když vběhla do zahrady, uviděla kousek za plotem známou zrzavou kštici. Sotva k ní došla, vychrlila na ni Ginny velkou novinu.
„Dneska k nám nemůžeme, je tam hotové dopuštění. Kluci si tajně půjčili taťkovo auto a letěli s ním přes půl Anglie pro jednoho svého kamaráda. Mamka doslova zuří. Nechápu proč. Nic se jim nestalo a asi je ani nikdo neviděl. Dokonce i taťka se trochu mračí. Ale moc ne, on ten kluk vyrůstal u mudlů, takže se ho teď bude moct každou chvíli vyptávat na všechny ty nesmysly, co ho zajímají,“ uzavřela nakonec rusovláska.
Betty se zamračila. Rychle si zvykla na veselá odpoledne v Doupěti nebo ve společnosti Ginniných brášků. No, nedá se nic dělat.
„Tak půjdeme jinam,“ navrhla. „Táta říkal, že v boudě na pastvinách se včera narodila nová jehňátka.“
„Jůů,“ zaradovala se Ginny. „To by bylo skvělý!“
Rozběhly se přes louky ke kamennému domku na protějším kopci a cestou zrzečka udýchaně sdělovala kamarádce další dojmy.
„Víš, on Harry – jo, tak se ten kluk jmenuje – je takový tichý, úplně jiný než naši kluci. Mamka říkala, že je to proto, že vyrostl bez rodičů. Když mu byl rok, tak mu je jeden zlý čaroděj zabil a tak Harryho vychovala teta se strýčkem. Brr, to si neumím představit, nemít mamku a taťku.“
„Jaký čaroděj?“ lekla se Betty. Z Ginniny rodiny nabyla dojmu, že všichni kouzelníci jsou dobrosrdečné bytosti, kteří kolem sebe šíří pohodu a dobrou náladu.
„Jeho jméno se neříká, všichni o něm mluví jenom jako o Ty-víš-kom. Naštěstí už je po něm. Zaslechla jsem, že Harry ho tenkrát přemohl.“
„To musí být teda děsně velký čaroděj, když přemohl toho zlýho už, když byl takhle malý,“ pípla vyplašeně Betty. Najednou jí nějak nevadilo, že dnes nejdou do Doupěte, neměla chuť se s tím zázračným kouzelníkem setkat. Naháněl jí strach.
„Já nevím. Ptala jsem se mamky, ale ta mi o tom nechce nic říct. Prý jsem ještě malá.“
Tomu Betty rozuměla. I jí často doma tím argumentem odbývali a zaplašovali její zvědavé otázky na věci, které nechápala.
Mezi řečí dorazily k ohradě, kde Betty nazvedla západku vrátek a obě dívenky vběhly na pastviny. Kolem nich se popásaly ovce, tu a tam následované neohrabanými skoky malých jehňat. Holčičky přešly až ke kamenné stavbě a opatrně nahlédly dovnitř. Na hromadě slámy se potácivě batolila dvě malinká stvořeníčka. Jejich matka je střídavě pečlivě olizovala.
„Páni – dvojčata!“ vydechla Betty udiveně. „Abys věděla, to je u ovcí docela vzácnost, většinou mají jenom jedno mládě. Podívej se, jak jsou roztomilá.“
Ginny už ale vklouzla do boudy a opatrně natáhla k jehňatům ruku se svazkem trávy. Jedno k ní zvědavě zvedlo hlavu. Očichalo zelené výhonky a pak za ně škublo.
„Počkej, tohle ještě nebudou žrát,“ chtěla ji Betty zadržet, ale to už se k Ginny přiblížilo druhé jehně a začalo se s bráškou přetahovat o zbytek stébel.
„Tedy to jsou čísla. Skoro jako naše dvojčata,“ rozesmála se zrzečka.
„Tak jim budeme říkat Fred a George, jo?“
„Jo, to jsou taky pěkní berani.“
Jejich smích se nesl po stráních a rozrážel se o strmé svahy okolních kopců.
„Když už o nich mluvíme,“ vzpomněla si Ginny, „tohle jsem včera tajně sebrala Fredovi.“
Zalovila v kapse u sukně a vylovila z ní tenký dřevěný klacík, hýřící duhovými barvami.
V Betty hrklo: „To je hůlka?“
Během svých výletů do Doupěte měla už možnost seznámit se s tím, co takový kousek dřívka umí a získala před ním patřičný respekt.
„Jo, ale ne opravdická,“ uklidnila ji zrzečka. „Tahle je na hraní a umí jen jednoduchá kouzla. Navíc jejich účinky brzy pominou. Podívej.“
Ginny ukázala na vědro stojící u vchodu do boudy.
„Kámen!“ poručila hůlce a z jejího konce vyletělo několik drobných jiskřiček. Dřevěná nádoba se proměnila v kus skály. Vzápětí kolem ní opět zavířila světýlka a na udusané hlíně stála opět obyčejná nádoba na vodu.
„Páni,“ vydechla obdivně Betty.
„Taky se mi líbí. A hlavní je, že se mi podařilo jim ji sebrat. Je přece jenom jistější, když to nemají oni. Zaslechla jsem, jak se Fred chlubil, že s ní jednou proměnil Ronovi jeho oblíbenou hračku v pavouka. Brr,“ otřásla se při té představě Ginny. Pak ale zvítězilo její rošťácké já.
„Myslím, že se z toho Ron musel počůrat strachy,“ uchechtla se.
Také Betty se vidina obrovského dlouhonohého pavouka příliš nezamlouvala. Ovšem zmínka o drsném žertu vyvolala ještě jiné emoce.
„Mohla bych to taky zkusit?“ zašeptala zvědavě.
„Tobě to asi nepůjde, když jsi mudla,“ namítla Ginny, ale podala hůlku kamarádce.
Děvčátko namířilo třesoucí rukou na trs trávy a zašeptalo: „Jahoda.“
Zelené listy na okamžik zčervenaly.
„Hurá!“ vykřikla Betty nadšeně. „Jsem taky čarodějka!“
Jako u vytržení hleděla na klacík ve své ruce.
„S tím by se daly dělat věci,“ zamumlala si pro sebe
„Máš nějaký nápad?“ otázala se nadšeně zrzečka.
Betty se jenom uculila.

* * *

Několik dalších dní trávili tím, že měnily předměty kolem sebe. Pak se ale jednoho odpoledne přiřítila Betty s nápadem, jak si to užít ještě o trochu víc.
„Bráchové dneska vyrazili na ryby. Doma řekli, že jdou lovit do potoka pod farmou jako vždycky, ale já jsem zaslechla, že mají namířeno k Johnsonovým. Starej pán má za stodolou takový malý rybníček a chová tam ryby.“
„Takže jdou pytlačit,“ shrnula to Ginny. „To bysme na ně měly výchovně zapůsobit. Tohle to se totiž, pánové, nedělá.“
Seběhly do údolí a zamířily ke skupině bílých stavení. Stodola stála poněkud stranou obytného domu a pěšina k ní vedla mezi keři a nevysokými stromy, takže dívenky byly téměř celou dobu ukryté za jejich větvemi. Když mezi nimi probleskla hladina malého rybníčka, odbočily z cesty a rychle proběhly přes volné prostranství. Tiše se proplížily až k hradbě lískových keřů, odkud měly dobrý výhled na plácek, kde právě Henry vytahoval z kapsy tenký vlasec. Na hladině se už třepotal splávek.
„Bude to na takovou vzdálenost fungovat?“ zeptala se Betty.
„Tak to zkusíme,“ navrhla zrzečka a namířila hůlku. „Provaz!“
Slabé silonové vlákno se v Henryho rukách proměnilo ve svazek lodního lana. Vyděšený chlapec ho upustil na zem, ale než stihlo dopadnout do trávy, byla už z něj zase obyčejná pytlačka.
„Co blbneš, ty pako,“ vyjel na něj jeho starší bratr. „Teď se to celé zašmodrchalo. To budeš rozmotávat ještě zítra.“
„Ty… tys to neviděl?“
„A co? Že seš nemehlo?“ mávl s převahou větší rybář a sáhl za sebe pro sklenici s červi.
V tu chvíli vyletěl z houští další pramínek jiskřiček. Několik dalších okamžiků se od rybníka ozývaly jenom poplašené výkřiky. Ginny se překulila do trávy a tlumeně se chichotala do dlaní. Pak znovu obrátily zrak k plácku u rybníka a spiklenecky na sebe mrkly.
Betty převzala od kamarádky hůlku a směrem ke klukům zašeptala: „Jdeme na to. Vrána.“
Ryba v Henryho rukách krátce zamávala černými křídly a vznesla se nad hladinu. Do vody už dopadlo opět rybí tělo. Oba hoši vyskočili.
„Co se to tu děje?“ vyjekl teď už i starší z chlapců a vyjeveně se rozhlížel kolem. Po několika dalších krátkých proměnách sbalili rybáři chvatně své nádobíčko a pelášili pryč.
Dívenkám dalo dost práce vydržet zticha, dokud oba kluci nezmizeli za stodolou. Vzápětí poté vyprskla Ginny smíchy a Betty vedle ní se popadala za břicho.
„Vi…vi…dě…dě…las to?“ koktala zrzečka mezi lapáním po dechu. „Ja..jak se He…Henry lekl, když se mu ten ka…kapr proměnil v hada? Nebo když chtěl sá…sáhnout za sebe pro návnadu a místo sklenice nahmátl klec?“
„V životě jsem se takhle nebavila,“ smála se Betty. „A jak odtud upalovali! Ti sem hned tak nepřijdou. Myslím, že je přešla chuť na to pytlačit panu Johnsonovi v rybníce.“
Byl by to prostě úžasný den, kdyby…
„Málem bych zapomněla,“ plácla se náhle do čela Ginny. „Zítra se neuvidíme. Jdeme všichni společně nakupovat věci do školy. Nejspíš budeme muset Letaxem, protože přemísťovat se můžou jenom ti, co na to mají zkoušky,“ přemýšlela nahlas. „Jsem strašně zvědavá, ještě nikdy jsem na Příčné ulici nebyla. Mamka mě vždycky nechala na starosti tátovi nebo tetičce Murriel a vyrazila tam jenom s těmi staršími. Ale letos můžu taky! Prý je tam spousta zajímavých věcí: cukrárna, prodej věcí na famfrpál, knížky… A taky budova Gringotovy banky prý stojí za vidění, Harry říkal, že…“
Zrzečka drmolila páté přes deváté o světě, který zatím znala jen z vyprávění svých brášků. Nemohla a ani nechtěla skrývat, jak se těší.
Betty pocítila, že se jí kamarádka kamsi vzdaluje. Spolu s myšlenkou na zítřejší osamělý den se jí v hlavě objevil ještě další neurčitý pocit smutku a obav z budoucnosti. Tu noc se jí po dlouhé době neusínalo lehce.

--------

Poznámka pro věčné rýpaly: Nezapomněla jsem na výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků z roku 1875, odstavec C, ani na oddíl 13 Zákona o utajování. Ginny ale nebude obviněna z používání kouzel před mudly, protože v hůlce je tak slabá magie, že je téměř nevystopovatelná. Navíc při jejím použití mají nekouzelníci pocit, že je prachobyčejně šálí zrak.